Jak jsem se stal vinařem
Vinařem se člověk nestává, vinařem se rodí. Táta pěstoval víno v Albendorfu, malé vesničce kousek od Znojma, ležící za potokem, který se za drahnou dobu stal potokem hraničním a oddělil Dolní Rakousy a Moravu.
Tam se od nepaměti rozkládaly košaté vinohrady nadmuté révou, těhotné lopotnou prací předků židovského původu, kteří brzy moudře pochopili, že je lepší býti nespravedlivými křesťany a sedláky než spravedlivými židy a tudíž i bezzemky.
Zajímavé je, že se židovská tradice, přes křesťanské pokrytectví, udržela nejenom v citátech babičky Puchweinové, dcery hostinského Puchweina a jeho ženy, rozené Steinwaldové, dcery koňského handlíře z Jičína, ale zejména v obchodní rodinné tradici, která dokázala vybudovat hotel Puchwein v Rychnově nad Kněžnou, provozovat pivovar U Bucků jenž stával v místech dnešní obchodní banky Na poříčí a rodina ho musela prodat pozdější Legiobance, přes provozování vývařovny U Vejvodů v Husové ulici na Novém městě pražském, až po mandl babičky na Spořilově, kde se nacházela vilka mého posledního otce Josefa Jiřího Puchweina známého pod uměleckým pseudonymem Jiří Marek, proslulého Hříšními lidmi města pražského v čele se slavným radou Vacátkem.
Ale to předbíhám. Pokud si někdo myslí, že v tom mám trochu zmatek, tak si ho hned dovolím vyvést z omylu. Měl jsem skutečně otce vinaře a otce spisovatele. Nejedná se o nějakou schizofrenii , ale o normální inkarnační nahlédnutí do mého minulého života, který mi odkryl prostou skutečnost, že jsem se kdysi narodil 14.3.1832 v Albendorfu, abych zemřel v roce 1907 v Praze raněn mrtvicí. Všimněte si, že kdo smrt prožije nezná její přesné datum. Asi proto, že těsně před smrtí se nedíváme na hodinky nebo se nerozčilujeme nad denním tiskem, umírání je prosto datumu a fanfár. Umíráme sami bez vznešeného lože, které známe z kin a velkolepých dramat. Jsme plni konečného poznání a vydáváme se na cestu neokázalou a lidsky dlouhou. Vlastně se tak trochu na ni těšíme, jsme volní bez bolesti a vášně, rozum se vytratil a my vnímáme jen pouhým pocitem. Těžko se proto hledá adekvátní výraz, ale ta lehkost je úchvatná. Je to ostatně to jediné co si dokážeme v těchto návratech vybavit, je to malé nahlédnutí plné cudnosti a pochopení. Dál jsem se nedostal. Neviděl jsem ani zářivé bytosti ani učitele naplněné moudrostí a věděním, cítil jsem pouze štěstí, když vás třeba i cizí člověk vezme ve smrti za ruku a soucitně pohladí. Ti se kterými jsme žili jsou daleko a nemají čas na takové hlouposti jako je smrt dědečka, otce či manžela, protože v životě cítí rytmus, cítí jak tepe a pulzuje v nekonečném rytmu. A smrt je hrozně daleko.
Tehdy jsem pochopil, že vařit pivo v pivovaru U Bucků je pitomost a že kromě neustále živené lásky k děvčatům a lásky k vínu, nic neumím a že krev spravedlivých židů mne obchodovat s pivem finančně nespasí.
Jedině co jsem uměl bylo režírování kabaretu, který byl nedílnou a slavnou součástí pivovaru. Alespoň jsem byl o tom skálopevně přesvědčený. Scéna plná světel mi dodávala pocitu důležitosti a já si připadal jako umělec, který vytvořil něco ohromného na co lidi nikdy nezapomenou. Nepřipouštěl jsem si, že je jim to naprosto jedno a že přišli kvůli bandě holek, kvůli lehkonohým děvám, které jsem znal osobně a které se natřásaly v naději, že ze štamgastů vypadne bůr nebo pětka. Ani tato umělecká činnost pivovar před krachem nezachránila.
Rodina mne naštvaně a bez dědictví pochovala na městském hřbitovu v Rychnově nad Kněžnou po boku ženy Kateřiny, kterou jsem přežil o třináct let. Chtěla mít ode mne pokoj. Já jsem se však drze narodil po desítkách let opět do té do té samé rodiny. Snad napravovat karmické neshody z minulého života?
To bylo až začátkem čtyřicátého šestého kdy jsem dostal jméno Jiří Emil Puchwein, které se roku 1949 proměnilo na Jiří Emil Marek. V tom roce otec, tehdy mladý a nadějný spisovatel píšící pod jménem Jiří Marek, prosadil změnu jména i u svého prvorozeného syna. Ostatně se o to pokoušel již od roku 1945, ale tehdejší církevní úřady to nepovolily s poukazem „že syn Jiří není spisovatelem a požadovaná změna je bezpředmětná“.
Když nastala doba revoluční, naplněná bolševickým fanatismem, prohlásil revoluční starosta, že soběslavský evangelický farář je vůl, roztrhal můj křestní list a nechal vystavit rodný list, který je opsán z křestního listu mého a otcova. Tak vlastně vychází najevo, že já Jiří Emil Marek jsem synem spisovatele Josefa Jiřího Marka syna Jiřiny Puchweinové … atd. Nemá to cenu znovu vypisovat, protože bych se do toho mohl zamotat a pak bych vlastně nevěděl vůbec kdo jsem. Faktem ale je, že já, potomek slavného vinařského rodu v aktivní účasti na jeho plození, jsem současně vlastním prapradědečkem, protože jsem byl pradědečkem svého otce.
Je krásné být svým vlastním prapravnukem a mít v tom jasno.
Ano, člověk má být odněkud. Já jsem také z Albendorfu, z kouzelné vinařské hraniční vesnice, kde hlavní odrůdou je zelený veltlín. Z vesničky obklopené vinohrady, s kostelíkem bez hřbitova s rodným domkem čp. 47, který po sto padesáti letech ani vzdáleně nepřipomíná vesnický dvorec, po kterém jsem se v třicátých letech předminulého století batolil.
Zřetelně vidím přísnou paní s mírně šedivými vlasy sčesanými do drdůlku a v těžkých šedivých vlněných šatech. Je parné léto plné smradu venkovského dvora, v maštali rachotí postroje koně a já se honím s prasetem. Je to vlastně ještě odrostlejší sele, ale mně připadá jako nebezpečné zvíře, zvláště když ho chci odstrčit od kamenného korýtka, abych ochutnal to na co se tak chtivě třese. Prase je silnější a já svůj malý boj záhy prohrávám. Řvu a vztekám se. Ta veliká ženská prase odhání a já v poslední chvíli nabírám báječnou mastnou pochoutku a strkám si ruku plnou vonící dobroty do pusinky. Ta ženská strašně křičí a já vidím její obrovská ústa, tvář zkroucenou vztekem, oči plné nenávisti. Nevnímám mohutné ruce bušící mě do hlavy, slyším jen ryk vycházející z masitých modrých rtů a její oči… Kde jsem je jen viděl!
Pátrám v nekonečné paměti. Jsem najednou nějak moudrý, dětský obličejíček mizí a já běžím horskou loukou a ty oči cítím v zátylku. On mne zabije, vím bezpečně a pak padám zamotána do dlouhé sukně. Oči v zátylku jsou někde daleko a já jsem lehká jako vůně z nedalekých vinohradů. Jsou v plném květu a nádherně voní… Oči hasnou a cítím vůni ranní louky. Všechno se tak promíchalo. Proč asi?
Tu scénu jsem prožil naprosto bezprostředně.
A najednou jsem opět na dvorku. Byl jsem jeho částí. Cítil jsem každý dotyk velikých rukou, jako by se mi vrážely do srdce a tam se mísily s nenávistným pohledem v pulzující bílou hmotu připomínající rosolovitý, obnažený mozek.
Prasátko najednou zmizelo.
Bylo pro mne milou vzpomínkou, gigantickým tvorem bojujícím o život s tvorem sveřepým jako bylo samo. A nad tím šedé zlo.
Vlastně jsem si uvědomil, že zlo je šedé. Zlo s velikými masitými ústy, zlo lepkavě mazlavé s šílenýma očima.
Pil jsem víno a hleděl na skupinu dívek v nabíraných kalhotkách. Bílá trička s ňadry bortícími nápis 1900, černé botky se zlatými přezkami a bílé punčocháče. Ano, kabaretní sál. Dívky se držely kolem pasu a v rytmu klavíru směšně vyhazovaly nohy. Zkoušely se točit do kruhu, ale konce řady se ohýbaly, protože jeviště bylo malé a děvčat bylo moc. Mohl jsem řadu zkrátit, ale nevěděl jsem kterou z řady vyloučit. Znal jsem je všechny. Znal jsem každou oblinu jejich těl. Léta jsem s nimi spal, byly mou útěchou a malým štěstím.
Cítil jsem vůni potu. Ta blondýnka, druhá zprava, vypadá nádherně. Drobná prsa a dívčí postavička, která jakoby nestárla. Dívala se na mne takovým smutným pohledem.
Ten pohled byl zdálky, zevnitř, odněkud velmi hluboko.Ty oči přeci znám. Někoho mi připomínají, někoho důvěrně známého.
Napil jsem se vína. Bylo těžší, spíš odněkud z dolní části Dunaje. Takové víno roste na písku v maďarské rovině. Kulaté hlavy ležící jako neforemní ježci a révoví podepřené obyčejnými klacíky. Snad aby se hrozny neválely jen tak.
Frankovka. Krásná, tělnatá, tmavá až černá. Dívám se proti světlu a hledím do noci. Přichází rychle jako nedočkavé děvče, které netrpělivě uléhá vedle muže, kterého si vlastně ani nevybrala. Je plná zvědavosti a láká k sobě neznámou budoucnost.
Ze začátku byla odtažitá, ale najednou ji cítím v ústech. Pomalu sunu jazyk do sklínky. Je chladná a velmi pomalinku, po špičkách měkne. Převaluji lehounce natrpklou chuť, cítím jak vlhne a chvěje se. Má nádherná prsa. Jsou douškem Frankovky a když ji líbám klín, tak ji nevidím na oči. A přesto na mne ty oči hledí, odněkud ze tmy prozářené vůní dívčího těla.
Rychle a nedočkavě piji víno. I s nocí i s očima. Musím si vzpomenout odkud ty oči znám.
Stojím tam v černém kabátě a nemoderních šatech. Mám dobře upravený, krátce střižený plnovous. Vlasy i vousy mám barvené. Je to směšné, protože dívky vědí, že mi houpla sedmdesátka. Najednou si uvědomuji, že po tak dlouhé době v Čechách neumím pořádně česky. Necítil jsem potřebu si s nimi povídat a slovanská němčina je rozkošná. Děvčatům dodala dráždivost a tak krásně se smála, když jsem po nich opakoval sprosťárny. Čeština je na ně ohromně bohatá. I víno se dá lépe popsat…
Umím německy! A jak. Dokonce německy uvažuji.
A pak zase ty oči. Je to kontrast. Do jedněch hledím a ty druhé cítím hluboko v sobě. Uvědomuji si, že je to jeden život. Snad konec. Po jedněch se zachvěji a do druhých hledím. V jedněch je nenávist a v druhých zvědavá něha a trocha soucitu. Takového zkoumavého, jakoby chtěl říci : „vidíš, jsem s tebou po všechny životy, držím se tě a ty si nevzpomeneš.“
Ta Frankovka je opravdu báječná. Není řídká jako v Rakousích.
Najednou je to pryč a bohužel nerozumím Německy. Jenom chuť mi zůstala na jazyku. A oči. Do jedněch hledím a po druhých pátrám. Jak dlouho ještě!
Karma je ohromný vynález, který Pánbůh geniálně vymyslel, aby s její pomocí z nás vyšlechtil slušné bytosti. Má však zato, rozuměj Bůh, že člověk jeho unikátní šlechtitelský pokus neodhalí. Protože kdyby prohlídl, hrozilo by, že se na blbý život vykašle nepolepší se a pokusí se jednoduše narodit znovu a lépe. Má to v povaze. Bůh má o nás lidech špatné mínění. Asi ví proč
Člověk je bytostí primitivní, nadutou, hloupou, pohodlnou, vychytralou, zlou a nedokonalou a přitom si myslí o sobě tolik báječného. Ve své hloupé prostotě si myslí, že ON je jedinečně jediný. Neopakovatelný. A neobyčejný.
Člověk neustále něco hledá a po něčem pátrá. Tato vlastnost mne přivedla k toulkám po své integritě a tím i k minulosti.
Naivně jsem se domníval, že karmická zkoumání budou tak trochu exkurzí do minulosti, při které uplatním školní dějepisné znalosti. Netušil jsem, že je to nekonečná skládačka, která se jako obludný kruh ukončí fyzickou smrtí. V nich nebylo místa pro hrdinské činy, nebyl jsem Napoleonem, králem, význačným vědcem. Byl jsem jen obyčejným člověkem i když s neobyčejnou zkušeností vysátou z temnoty věků.
Dlouho mně trvalo, než jsem si uvědomil, že příběhy mají nějakou vnitřní, nepoznanou souvislost, že čím více se obnažují, tím se i více ode mne vzdalují. Chtěl jsem hned pochopit jejich souvislost, ale jejich smysl mi neustále unikal, protékal neznatelně mezi prsty a ani nezanechal po sobě vlhké dlaně. Bláhově jsem čekal nějaké převratné poznání. Bylo to však všechno jednoduché a prosté. Jejich mozaiku tvořily pocity, vášně a malichernosti, které v určitých souvislostech byly životně důležité, aby se později staly směšnými a nezajímavými. Vůbec jsem netušil, že právě tyto jednoduchosti v souvislostech pozdějších vytvářejí zlobu a chaos našeho světa. Že jsou jeho živnou půdou a že jsou odrazem zrcadla naší duše.
Šlapali jsme na kolech po záplatované rozpálené asfaltce nedaleko jihomoravských Šumic. Vedro bylo nesnesitelné a já trpělivě následoval přítele Jaroslava Rektora, který se rozhodl mně ukázat pamětihodnosti vesnice a jejího okolí, které bylo jeho rodištěm. Vlastně patřil k nám nemnohým, kteří se můžeme pyšnit rodným domem. Zde se narodil v rodině volyňského ševce, byl hrdý na své pozdější úspěchy novinářské, chtěl slyšet obdiv a mně to bylo fuk. Měl jsem vyschlo v ústech, ruce se mi na řidítkách klepaly a mírný kopeček byl nekonečný. S úlevou jsem zahlédl zlom a kolo se vydalo samo bez mého pohonu k další vesnici. To jsem ještě netušil, že vesnice se dvěma věžemi se stane mým osudem. Nebo já jejím. Ono totiž není jasné kdo koho ovlivňuje, jest-li my věci nebo oni nás. Vše je nějaká nám neznámá symbiosa.
Dojeli jsme k jedné z věží, když se ukázalo, že je to vlastně obecní hospoda. Vesnické hospody mají svou tvář, ale tahle byla obzvláště sympatická. Nebylo jasné, jest-li se náhodou nejedná o nějaký zapomenutý kostel. Žili jsme totiž v době, kdy bylo všechno možné. Z bývalých bolševiků se stávali přes noc kapitalisté, učitelé dějepisu urychleně zapomínali, že Amerika je imperialistická svině, ale je naším přítelem a vlivným ochráncem, zatím co ruský bratr je vlastně lump. Jen památníkům před obecní hospodou to bylo jedno.
Pieta s Kristem úplně klidně hleděla na rudý samopal neuměle vytesaný do kusu kamene jako oslava smrtí v různém pojetí.
Sousoší plné něhy a lásky od neznámého kumštýře. Mladá žena pláče nad mladým mužem, synem, který umřel pro naše spasení. Panna Maria nebyla nikdy stará a její objetí syna je možné chápat jako objetí nás všech. Snad ten umělec měl poznání o tom, že ve smrti jsme všichni symbolicky mladí, v rozkvětu sil.
Zvláštní je, že v karmických návratech se na sebe díváme jako na někoho z venku. Je to člověk, o kterém víme, že jsme to my, ale podobu si jenom těžce vybavujeme. Jsme takovým mladým mužem v náruči mladé ženy. Vlastně není jasné, kdo je muž a kdo žena. My ve smrti jsme bezpohlavní a smrt také. Zde není pro sexualitu místa.
Pan Altman, národní umělec, který Michelangelem nebude i kdyby se rozkrájel, vytvořil bezduchý samopal jako oslavu boje a vítězství.
Nedaleké Pietě to bylo jedno a tomu samopalu asi taky. Mně ne a přesto jsem byl vděčnýza studené pivo. Nízkost, kdo ví.
Jarda se napil a když se probral z vedra sdělil vlastní důvod našeho lopotného výletu. Navštívíme jeho přítele a vinaře, jistého pijotechnika Vorlíčka. Nic proti profesím, ale pijotechnik, to znělo velice originálně a lákavě.
A tak jsem poprvé v životě spatřil na vlastní oči Olbramovické vinné sklepy,
vinaře a svůj osud.
J. Marek
